Ostatní

Tisková zpráva z TK SOOD ze dne 22. 3. 2018

TISKOVÁ ZPRÁVA PRO TISKOVOU KONFERENCI Z 22. 3. 2018

Odbor ochrany práv dětí MPSV podzákonnými interními pokyny mimořádně hrubým způsobem porušuje a ignoruje platnou právní úpravu, naposledy Metodickou informací zástupkyně ředitele odboru ochrany práv dětí ze dne 14. 3. 2018 č.j. MPSV-2018/52877-231. Totéž platí i o cca rok staré Metodické příručce pro kurátory.

V Metodické informaci ze dne 14. 3. 2018 se mj. uvádí:

  • Nejpozději 15. rokem věku zaniká zákonné zastoupení dítěte v otázkách určování jeho pobytu (str. 41);
  • Dítě ve věku 15 let má kdykoli právo svobodně se rozhodnout, že zařízení opustí, a to i v případě, že do zařízení bylo umístěno soudním rozhodnutím (str. 44);
  • Zákonnému zástupci musí být zřejmé, že jeho oprávnění jednat v otázkách „osobní péče“ o dítě a určování místa pobytu dítěte zaniká nejpozději 15. rokem věku dítěte. Snaží-li se tedy upravit poměry dítěte i na dobu po dovršení tohoto věku, měl by si být plně vědom toho, že jeho jednání překračuje jeho zákonná oprávnění (str. 45).

Rodiče ale podle platné právní úpravy odpovídají za výchovu a výživu svých dětí až do 18 let věku, a to i po stránce trestněprávní (za výživu až do doby, dokud se i zletilé dítě připravuje na budoucí povolání).

  • Úmluva o právech dítěte v čl. 1 uvádí, že dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.
  • Podle § 30 platného občanského zákoníku (OZ) se plně svéprávným stává člověk dosažením zletilosti, tj. dovršením 18. roku věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství. Podle § 37 OZ lze svéprávnost přiznat jen dítěti staršímu 16 let, a to rozhodnutím soudu za podmínky, že nezletilec je schopen sám se živitobstarat si své záležitosti, a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce, v opačném případě (bez souhlasu zákonného zástupce) jen je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého.

Podle § 196 trestního zákoníku se trestného činu zanedbání povinné výživy dopustí ten,

(1) kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, přičemž je ohrožen trestem odnětí svobody až na jeden rok.

(2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, přičemž je ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze.

Podle § 201 trestního zákoníku se trestného činu ohrožování výchovy dítěte dopustí ten,

 (1) Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že

  1. a)svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu,
  2. b)umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život,
  3. c)umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo
  4. d)závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, přičemž je ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta.

V Metodické příručce pro kurátory, zveřejněné na stránkách MPSV pod odkazem https://www.mpsv.cz/files/clanky/28476/Metodicka_prirucka_pro_kuratoty_pro_deti_a_mladez.pdf  se mj. uvádí:

  •  str. 16  – kurátor pro mládež by se neměl věnovat  všem situacím, např. když dítě zanedbává povinnou školní docházku či zneužívá návykové látky.  Musí se vycházet z principu přiměřeného rizika.
  • str. 20 – 22: Přiměřené riziko je přijatelné a patří k nezávislému způsobu života ve svobodné společnosti. Dítě má právo na autonomii, právo jít svou vlastní životní cestou a hledat své životní štěstí. Má právo na autonomní určování svého života.  Dítě má právo činit svobodné rozhodnutí, i když je nerozumné či nešťastné.
  • str. 27 – 28: Zásah do autonomie rodiny a dítěte proti jeho vůli bez respektování jeho názoru  může pro dítě představovat větší riziko, než když zanedbává povinnou školní docházku či užívá návykové látky.
  • str. 39 – 42: požadavek legality je problematický u nařizování ústavní výchovy v případě problémů na straně dítěte. Ústavní výchova se má nařizovat výhradně v případě nedostatečné péče rodičů, nikoliv z důvodu výchovných problémů na straně dítěte. Ustanovení § 971 je systematicky zařazeno v občanském zákoníku jako jiná forma péče o dítě. Má být nařizována z důvodu závažných okolností na straně přirozeného prostředí dítěte, nikoliv na straně samotného dítěte. Účelem ústavní výchovy není sankcionování dítěte za jeho protiprávní jednání.
  • str. 65: Rodiče nejsou oprávněni nutit dítě studovat střední školu. Dítě má právo nestudovat, ale má právo rozhodnout se i nepracovat. Listina ZPS zaručuje ochranu před nucenými pracemi.
  • str. 67- 69 : I nezletilé dítě může žít a bydlet samostatně (nájemní byt, ubytovna, sociální služba), pokud nechce žít v ústavu. Nemusí být svěřeno nikomu do péče. Dětem od určitého stupně jejich vyspělosti nelze nutit opatření na jejich ochranu proti jejich vůli. Rodiče mohou odmítnout o dítě pečovat.
  • str. 115 – 119: zanedbávání povinné školní docházky samo o sobě není příčinou vyžadující intervenci OSPOD, je to primárně problém školy. Skutečnost, že rodiče neplní své povinnosti nebo že dítě zanedbává PŠD, ještě neznamená, že se jedná o ohrožené dítě vyžadující intervenci OSPOD. Důvody záškoláctví mohou být i na straně školy (učitel klade na dítě nepřiměřené požadavky nebo ředitelka školy zaujímá k dětem romské národnosti odlišný postoj, proto se tyto děti necítí ve škole dobře a zůstávají doma).
  • str. 133-154 : experimentování dítěte s návykovými látkami a dlouhodobé užívání ještě nemusí ohrožovat příznivý vývoj dítěte (kouření či THC). Dítě může činit samostatná rozhodnutí včetně rozhodnutí poškozovat  své vlastní zdraví. Kurátor by neměl každé dítě užívající návykové látky vyhodnotit jako ohrožené. Závislost není jen otázka zdravotní, ale  nese i sociální souvislosti.
  • str. 163 – 165: Útěk z ústavu je vždy jednou z forem zátěžové situace, s níž se dítě nedokáže vypořádat.  Příčinou útěku může být šikana ze strany personálu. Úkolem kurátora není zajistit rychlý návrat dítěte do ústavu, ale zjistit příčinu, proč dítě uteklo. Útěk dítěte není možné sankcionovat. Účinné je legalizovat pobyt  dítěte na útěku, tedy mimo zařízení.

za Sdružení na ochranu ohrožených dětí Marie Vodičková, předsedkyně